..Wait for it!..

Jhope | Ú z k o s t

22. září 2017 v 1:45 | ~ 엘린 | Ellin~ |  MI | Sbírka


|| Úzkost | Oneshot | BTS | Jhope | slov 762 ||

"Právě berete nejvyšší možnou dávku cipralexu." Prolomila ticho svým hlasem a ťukání do klávesnice psychiatrička. "Takže zvýšíme dávku Dogmatilu, budete ho brát dvakrát denně." Hoseok zíral do stolu a počítal si v hlavě počet prášků. Tři ráno, dva odpoledne, čtyři večer. Prášky, které polyká jako lentilky v přesně určený čas, každý den.

Po cestě domů se stavil v lékárně, aby si vyzvedl předepsané prášky. Nechodil si pro ně každý měsíc, vždy dostal kopici, proto mu hned nespočet balení zaplnila batoh. Šoural se pomalým krokem a chvíli přemýšlel, zda by si měl koupit něco k jídlu. Nějaké peníze u sebe ještě měl, ačkoliv za prášky nechal opět pěkný balík, co si budeme povídat. Z pekárny si odnesl dva malé makové koláčky, které po cestě vyndal z pytlíku a do jednoho z nich se zakousl. Převaloval ho v ústech. I když se mu mák a sladké těsto otíralo o jazyk, nerozeznával chutě. Matně si vybavuje chuť koláčků akorát z dětství. S povzdechem celý koláč a půlku z druhého vyhodil do koše. Nedokázal se už ani přinutit, aby jedl.
 

Jimin | D e p r e s e

9. září 2017 v 4:31 | ~ 엘린 | Ellin~ |  MI | Sbírka

|| Deprese | Oneshot | BTS | Jimin | slov 1 573 ||
Myšlenky psané kurzívou.


Ten otravný budík zvonil už necelých deset minut. Upozorňoval na to, že je čas vstávat. Ale koho to popravdě zajímalo. Jimin zíral do stropu déle, ještě předtím než začala malá plechová krabička dělat rámus po celém pokoji. Po dalších pěti minutách se už odhodlal zvednout z postele do sedu a přemohl své svaly, aby se natáhly po budíku a praštily do něj. Dnešek nebude nijak výjimečný. Ostatně jako každý den už pár posledních měsíců v jeho nudném životě. Vstal z postele, pomalým krokem se došoural k šatníku a vytáhl z něj delší svetr. Nestaral se o to, co je pod ním. To, že měl na sobě tričko již pátým dnem ho nijak netrápilo. A nebude ani ostatní, ne? Na hlavu si narazil čepici a vyrazil ke škole.

Škola. Vězení, které vás trestá za to, že jste se vlastně narodili. Jen, co vyšel ze dveří, autobus mu ukázal svou poznávací značku. Povzdechl si a rozešel se na další zastávku, aby si tak zkrátil čekání na druhý autobus. Ruce si strčil do kapes, aby se mu ohřály. Rozhlížel se kolem sebe, ale myšlenky mu stejně mířily úplně jinam, než na okolí. Proč jsi nezůstal doma. Ve škole se neukázal bezmála týden, jelikož jeho rodiče byli zaneprázdnění prací. Nikdo ho nekontroloval, mohl si dělat, co jen chtěl. A minulý týden se nemohl ani hnout z postele. Když už nad tím přemýšlel, svaly na jeho nohou se začaly ozývat. Po týdnu si musely zvyknout na delší pohyb, než je pár kroků k záchodu.

Kam dál

Reklama