..Wait for it!..

I lost my smile | 8.kapitola | END

13. prosince 2015 v 16:19 | ~ 엘린 | Ellin~ |  I lost my smile

|| Nadpřirozeno/Upíři | Slash | Kapitolovka - 8. END | Toppdogg | Hanjoo | 1 633 slov ||

Pozn.// A máme tu poslední díl! Jsem zvědavá, kdo všechno mě bude chtít zabít. *Schovává se do atomového krytu.* Připravte si kapesníčky ladies! Nejspíš je budete potřebovat hihihi. Chtěla bych všem poděkovat za komentáře u každého dílu. Potěší a to děsně moc! Tahle kapitolovka mi bude chybět...*Hanjoo feels.*


Hansol nechápal, co tím mladší myslí. "Kdo jiný bych byl?" Jeho tvář zůstala kamenná. Hleděl mu do očí s otazníkem v těch svých, když se postavil před něj a chytil ho za ramena. "Tohle...To jak se snažíš neustále být nejlepší. Hansole, jsi nejlepší. Už jsi silný dost. Přestaň s tím. Nemusíš mě přece přeprat, abys něco dokázal. Nedokážu ti ubližovat. Nechci s tebou už bojovat." Mladší na něj zíral naprosto bezmocně. Jak mu měl vylíčit vše, co cítil? Jak moc ho ubíjelo, když s ním už Hansol netrávil čas, aby se bavili, ale chtěl s ním bojovat. Jak děsně ho bolela myšlenka na to, že ho musí praštit, že slyší jeho kosti praskat, ale nedokáže ho zastavit.

"Dva roky...dva roky ses na mě neusmál. Chybí mi tvůj úsměv Hansole. Chtěl bych...aby jsi byl šťastný. Ale už jsem zapomněl, co tě vlastně šťastným dělá." Zkoušel všechno. Spravil fotoaparát, brával ho na jejich tajná místa, mluvil s ním. Sám se často smál, protože se domníval, že smích je nakažlivý. Alespoň u něj to tak funguje. Kdykoliv se dříve Hansol usmál, jemu samotnému se koutky stočily. Ale nic nefungovalo. "Chci dokázat, že nejsem slabý. Jedině tak budu šťastný." Odpověděl bez výrazu Hansol a znovu se chystal Bjooa praštit, ale ten už to nevydržel a vyhrkl slova, která se v něm snažila skrýt až do posledního dechu.

"Miluji tě!" Hansolova pěst se zastavila těsně u mladšího obličeje. "Co?" Bjoo sám nemohl uvěřit, že něco takového řekl. Tohle bylo to poslední, s čím se chtěl svěřit. Nasucho polkl. "Já..." "Vždyť jsme bratři. Je přirozené, abys mě měl rád, ne?" Mladší si povzdychl a zavrtěl hlavou. "Nejsi můj bratr." Hansolova ruka pomalu klesla zpátky k tělu a nechápavě sledoval bratrovu tvář. Že by ho až tak moc štvalo s ním bojovat, že už ho nepovažuje za bratra? Najednou měl v hlavě tolik otázek, že by z nich postavil žebřík pro uprchlíky. "Nikdo ti to neřekl...a neměl bych ti to říkat ani já." Spustil mladší, protože pokud to neřekne teď, tak nikdy. Někdo mu konečně musel říct pravdu. Nedokáže to v sobě dále dusit. Hansol si zaslouží vědět všechno, co před ním tajili, aby ho ochránili, ale zároveň ho to poznamenalo mnohem více, než mělo.

"Nejsi z našeho rodu." Zašeptal Byungjoo a skousne si ret. Předpokládal, že tohle bude pro Hansola šok, ze kterého se bude zotavovat rok. Což znamená, že ho neuvidí další rok se usmívat. Možná se z toho nedostane nikdy. "Přestaň říkat blbosti. Nevím proč si vymýšlíš, ale není to vtipné." Pronesl se zamračením starší i přes to, že tomu věřil. Jemu věřil všechno. Vždycky tomu tak bylo. Dávalo to ale snad nějaký smysl? Jenže jak ho poslouchal dál...všechno do sebe zapadalo. Ta spousta nezodpovězených otázek. Proč mu z ničeho nic začalo vadit přímé denní světlo a už nebyl nemocný. I když byl malý, myslel si, že umře. Cítil to na sobě. Moc dobře si ten pocit pamatuje. Srdce, co mu bilo nepravidelně, ale za to hlasitě. Oči tmavě hnědé, bez jediného záblesku rudé. Konečně to začínal chápat. Proběhl mu mráz po zádech. Chce tím snad říct... že je obyčejný upír? Že je úplně stejný jako ti, které byl nucený zabít a lovil je? Že je stejný odpad jako oni? To ale kladlo další otázky. Proč by si ho rod nechával v sídle a vychovával ho jako jejich potomka. Nikdo mu nikdy nic neřekl. Kvůli jeho obyčejnosti dostával takové tréninky? Všichni z rodu obyčejnými upíry opovrhují. Útočí na ně a neustále se stíhají. Jsou to pro ně havěti. Takže...to tak musí být i pro Bjooa. Při téhle myšlence se na něj podíval a zaťal pěst, ale hned pohled zase odvrátil.

Neuměl si ani představit jaké to muselo být celou dobu tajit, že je jiný a zahazovat se...s ním. Každý den něco předstírat. Momentálně cítil lítost. Nelitoval sebe. Nelitoval, že dostával zabrat a snažili se z něj udělat někoho silného špatným způsobem. Litoval jeho. Občas si v sídle všiml nenávistných pohledů, ale až do teď jim nevěnoval pozornost. Ani nevěděl, co znamenají. Ale už to chápe... jako by se mu před očima rozbilo sklo a on náhle viděl jasně. Celý jeho život byl klam. A on obřím zklamáním. Pokud se tohle někdo dozví...bude celý jeho rod pro smích. Ano jeho rod. I když nebyl jejich, ale vytvořili ho, stále je bral za svou rodinu. A rodina se neopouští. Nikdy by neudělal nic, aby se za něj museli stydět. Ale nedokáže lhát. Pokud by měl nadále předstírat, že k nim patří, tak by to nezvládl. Na druhou stranu se cítil jako by mu z hrudi spadl obří kámen.

Cítil jak se mu slzy nahrnují do očí. Ne... slaboši nebrečí. Sice se teď dozvěděl, že Bjoo není jeho bratr a on je ve skutečnosti pouze špína, co oxiduje v jejich sídle a může kdykoliv přivést rod do problémů, ale pro něj...pro něj to bude stále rodina. "Muselo to být těžké..omlouvám se. Promiň Byungjoo~ Způsobil jsem ti tolik bolesti...neodpustím si to." Dostal ze sebe po chvilce Hansol. Hlas se mu třásl a hrdlo svíralo. Snažil se zadržet slzy. Nebrečel tak strašně dlouho, že by to klidně mohl zapomenout. "Hansole já-" Bjoo se chtěl dostat ke slovu, ale starší ho přerušil. "Děkuji, že jsi mi to řekl. Jsem rád, že vím pravdu." Pohlédl mu do očí a doširoka se usmál. Koutky stočil v takový úsměv, že sebral mladšímu vítr z plachet. Z Hansolovo očí se začaly koulet slzy velké jako hrášky.

Cítil se zase jinak.. jako by procitl. Přísahal by, že konečně slyšel své srdce bít o něco rychleji a to nedoufal, že by se někdy ještě podařilo. Jako kdyby na něj někdo vylil kýbl vody. Možná už ví, co tím Bjoo myslel. Už ví, proč řekl, že to není on. Cit, soucit, láska, snaha, objektivnost.. Tak dlouho byl zaslepený, že už na všechno tohle zapomněl. Potřeboval nejspíš nakopnout, aby se probudil, protože jinak by spadl do ještě větší temnoty. Jeho mysl se ale zasekla kdesi dál. Co pro něj Bjoo znamenal? Zamyslel se nad tím... Samozřejmě, že ho miloval jako bratra. Ale pokud zapátrá do minulosti...těsně před odchodem. Protože byl jediný, kdo s ním trávil čas, kdo ho utěšoval a choval se k němu hezky, je možné, že k němu také něco cítí? Nikdy předtím zamilovaný nebyl a četl o tom pouze v knížkách, které měl možnost zkoumat, když mladší zrovna trénoval a on se nudil.

Otočil stránkou a slabě se pousmál. "Zase čteš zamilované příběhy?" "Ano, čtu." Odpověděl Hansol jedné ze služek, co ho měla na starost. "Co tě na tom tolik baví?" Chlapec nejdříve zamručel, protože přemýšlel, ale pak odpověděl. "Myslím, že se chci i já jednou zamilovat. Dokážu, že každý příběh nemusí končit smrtí hlavního hrdiny nebo tragédií, ale můžou spolu žít šťastně až do smrti!" Na tváři se mu objevil široký odhodlaný úsměv.

Jakmile si vzpomněl na tenhle slib sobě samotnému, musel se znovu usmát. Takže přece jen...je do něj zamilovaný. Právě projevoval slabost. Tu slabost, kterou potlačoval tak dlouho. Nemůže ho stáhnout sebou. Vracelo se mu všechno, co s Bjooem prozatím prožil. Bjoo tu vždycky byl, aby ho rozveselil. Když plakal a nemohl už snést přístup starších...pokaždé ho utěšoval. A teď je řada na něm.

Poznal, že tady jeho cesta končí. Potřeboval ulevit. Pokud je to vážně tak, že Bjoo je čistokrevný a on jen obyčejný upír... Udělal poslední krok k němu a bradu si opřel o jeho rameno. Chytl jeho zápěstí a přeložil si jeho dlaň přímo k srdci. Tohle měl udělat už dřív. Už dřív se ho měl zbavit. Právě si připustil city k mladšímu, ale nebude schopný dodržet svůj slib, který si dal už jako dítě při čtení knížek. Je si jistý, že všem se uleví. Už nebude přítěž pro nikoho z rodiny a vůbec ne pro Byungjooa. A pokud má zemřít, chce aby to bylo jeho rukou.

Dlaň přiložil na jeho zátylek a prsty mu zajel do hebkých vlasů. "Bude to v pořádku." Pronesl tiše do větru ona slova, která od něj slýchával tak často. Díky těmto slovům byl schopný se pokaždé postavit na nohy. Jen díky němu. Byl mu nesmírně vděčný, nedokázal by ani popsat jak moc.

Poté rukou sáhl do kapsy, aby z ní cosi vytáhl. Strčil obsah své dlaně do té jeho. "I já tě miluji Byungjoo." Zašeptal Hansol, těsně předtím, než si prošil Bjoovu ruku skrz hrudník přesně v místě, kde se nacházelo jeho skoro neslyšně bijící srdce. Využil příležitosti, že měl mladší stále vytažené nehty z předchozího souboje. Ztěžka vydechl a zkřivil obličej od bolesti, která postupně odeznívala. Stejně jako jeho vnímání.

Byungjoa zahřálo u srdce, když viděl Hansola se usmívat. Po tak dlouhé době. Dokonce spatřil slzy. Nejdříve si myslel, že sní. Že se mu tohle všechno jen zdá a on se probudí. I když nikdy neměl rád jeho pláč, v tuhle chvíli mu nevadil, protože to byla známka toho, že se jeho Hansol vrátil. Jeho Hansol. Jenže vlastní mozek měl tak zaslepený, že nevnímal nic jiného. Stál na místě a pouze poslouchal. Asi začal věřit na Boha, když k jeho uším dolehlo, že ho starší také miluje. Sklonil zrak a všiml si rudé krve, která mu odkapávala z konečků prstů a štípala ho v nose. Zmateně zavrtěl hlavou a chtěl se pohnout, ale to už mu do náruče padalo Hansolovo tělo jako hadrová panenka. Schoulil se na zem a začal s ním cloumat. "Yah..yah! Hansole!" Nepřipustil si, že je mrtvý. Nemohl. Přece by ho neopustil. Zatočila se mu hlava a ztěžka lapal po dechu. Zíral na svou zakrvácenou dlaň, z které stále odkapávala Hansolova krev a hledala si cestu až k jeho rukávu, pod jenž se dostala a zabarvila světlou látku.

Až po chvilce se podíval na věc, kterou mu Hansol stačil dát. Ta věc, co mu momentálně překážela v dlani. Byla to fotka, kterou vyfotili jako první nalezeným fotoaparátem těsně předtím, než se zasekl.

~

...Pro mě jsi pořád můj mladší bratr, kterého miluji...

Kdo z Vás nakonec potřeboval kapesníčky? Určitě nikdo, pff. *Rozhazuje balení* První kapitolovka a hned zlo, co? Tsche. Ti z Vás, co kapitolovku dočetli do konce, hrozně moc děkuju a zároveň se omlouvám hehe. ~^^~ Na uklidněnou...ibalgin sice nenabídnu, ale ujišťuju, že tenhle příběh se odehrál na rpg s happy endem.

Který nevidíte, ale můžeme dělat, že ano hah (A bylo to strašně cute heč) Pravděpodobně napíšu ještě vysvětlení a přehled. Proč to takhle skončilo, proč jsem tak zlá a tak dále. Takže na mě klíďo sypejte otázky!
 


Komentáře

1 Hatachi | 13. prosince 2015 v 16:41 | Reagovat

Mě se náhodou líbilo, jak to skončilo. Jen by mě zajímalo, co na to řekl "otec", když mu to oznámili...
Jinak to byl moc hezký příběh...

2 Ante | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 17:05 | Reagovat

Bolí mě oči, mám chuť tě zabít a asi to v brzké době udělám, takže okamžitě naval další povídku, abych se laskavě uklidnila, protože tohle se nedělá, ty zlosyne!

3 ~Leny~ | Web | 13. prosince 2015 v 19:04 | Reagovat

*cítí se provinile, protože to původně číst nechtěla*Ale tohle mě ku*va chytlo! :D Bude mi chybět čekání dalšího dílu. *setře slzičku* Myslím, že titul zlosyna ti zůstane.. ale náhodou ten konec byl moc povedený :3

4 Arka | 14. prosince 2015 v 21:52 | Reagovat

Moje srdce! Božíčku, dáš mi naději na šťastný konec a pak... Já věděla, že nemám číst poslední kapitolu!
Každopádně, i přes slzy v očích a mé vnitřní depresivní rozpoložení, musím zatleskat. Jsi skvělé, máš to skvěle promyšlené, od začátku do konce měl příběh hlavu a patu a navíc si mě stylem psaní vtáhla do děje. Těším se na další výtvory!
Přidávej dokud ti neupadnou prsty a ty nebudeš moct psát!

5 Narbie | Web | 6. července 2016 v 16:44 | Reagovat

Přečetla jsem si tuto povídku celou podruhé a zase u ní brečím.
Dokonalost v pouhých slovech! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama