..Wait for it!..

Jimin | D e p r e s e

9. září 2017 v 4:31 | ~ 엘린 | Ellin~ |  MI | Sbírka

|| Deprese | Oneshot | BTS | Jimin | slov 1 573 ||
Myšlenky psané kurzívou.


Ten otravný budík zvonil už necelých deset minut. Upozorňoval na to, že je čas vstávat. Ale koho to popravdě zajímalo. Jimin zíral do stropu déle, ještě předtím než začala malá plechová krabička dělat rámus po celém pokoji. Po dalších pěti minutách se už odhodlal zvednout z postele do sedu a přemohl své svaly, aby se natáhly po budíku a praštily do něj. Dnešek nebude nijak výjimečný. Ostatně jako každý den už pár posledních měsíců v jeho nudném životě. Vstal z postele, pomalým krokem se došoural k šatníku a vytáhl z něj delší svetr. Nestaral se o to, co je pod ním. To, že měl na sobě tričko již pátým dnem ho nijak netrápilo. A nebude ani ostatní, ne? Na hlavu si narazil čepici a vyrazil ke škole.

Škola. Vězení, které vás trestá za to, že jste se vlastně narodili. Jen, co vyšel ze dveří, autobus mu ukázal svou poznávací značku. Povzdechl si a rozešel se na další zastávku, aby si tak zkrátil čekání na druhý autobus. Ruce si strčil do kapes, aby se mu ohřály. Rozhlížel se kolem sebe, ale myšlenky mu stejně mířily úplně jinam, než na okolí. Proč jsi nezůstal doma. Ve škole se neukázal bezmála týden, jelikož jeho rodiče byli zaneprázdnění prací. Nikdo ho nekontroloval, mohl si dělat, co jen chtěl. A minulý týden se nemohl ani hnout z postele. Když už nad tím přemýšlel, svaly na jeho nohou se začaly ozývat. Po týdnu si musely zvyknout na delší pohyb, než je pár kroků k záchodu.


Čas v jeho stavu ubíhal hrozivě pomalu. Každá vteřina se zdála jako procházka peklem. Zíral na tabuli, ale ve své hlavě bojoval o přežití. Vlastní myšlenky se ho snažily dostat na dno. A dařilo se jim to. Místo poznámek kreslil na papír všechny vražedné zbraně, které by rád použil, aby z tohohle pekla utekl. Tak či onak, dostalo se mu krátkého vysvobození u oběda. Hned, co si sedl ke stolu s břečkou, kterou školní jídelna považovala za oběd, přisedl si k němu spolužák a dlouhodobý kamarád Hoseok, jenž o jeho problémech neměl absolutní ponětí. "Hej, neviděl jsem tě zase týden. Cos měl, angínu? A nebo... sis našel holku a proto na mě nemáš čas?" Se smíchem do něj drkl loktem. Jasně, přítelkyni. Mohl by si někdo s ksichtem jako já vůbec někoho najít? Ne, jen jsem se ti vyhýbal, abys nepoznal, že nejsem v pořádku. "Eeem...to ne, někde jsem se nachladil." Pronesl okamžitě první lež, co mu padla na jazyk. Trápilo ho, že lže svému nejlepšímu příteli, ale užíral ho strach. Strach, že se na něj vykašle, pokud se dozví, jak by si nejradši vrazil nůž pod žebra.

"V pátek bude u jednoho kluka z vyššího ročníku párty, půjdeme?" Otázal se Hoseok. "Promiň, v pátek už něco mám." Další lež. Záměrně se vyhýbal jakékoliv akci, kde by se mělo objevit více, jak pět lidí. A i těch pět bylo maximum, které by nejraději zkrátil.

~

Ztrácel svého nejlepšího kamaráda, cítil to. Ztrácel sebe. Ztrácel všechno svým chováním a uvědomoval si to. Nemohl se nadoživotí vyhýbat běžným věcem. Při prohlížení jeho krabice s věcmi ze střední ho popadla nostalgie. Všechny fotky, na kterých s Hoseokem je. Všechny žetony ze zábavného parku. Co se to s ním stalo? Kdy začal tak moc nenávidět sebe, přítomnost lidí a kdy přesně se uzavřel do sebe. Odstrkuje od sebe to dobré, protože to nechce ztratit nadobro, ale uchovat si to alespoň ve vzpomínkách. Chvilku chodil v záchvatu paniky kolem dokola v kuchyni, než se zapřel o šuplík s noži a zrychleně oddechoval. Chce to ukončit. Tak dělej. Vezmi ten nůž. Nikomu chybět nebudeš. Oni se z toho dostanou, ale ty ne. Roztřáslou rukou vzal nůž a přiložil si ho k zápěstí. Slzy mu stékaly po tvářích a on zíral na pramínky krve, co se mu nyní na zápěstí objevily. Neřezal hluboko. Cítil úlevu. Těšila ho představa té tenké hranice mezi smrtí a životem, na které teď stál.

Seděl u stolu před talířem jídla, co před něj položila matka. Mlčky na něj zíral. Nikdo z rodičů nemluvil, ostatně tak jako vždy. Nikdo se ho nezeptal na to, jak se má, co bude dělat a zda něco nepotřebuje. Cítil se na tomhle světě sám. Sám se svou depresí, která nechtěla odeznít. Vzal si lžíci a vzal si trochu suché rýže, ale víc do sebe nedostal. Až poté zazněla první otázka. "Co to máš s vlasy? Kdy jsi se naposledy myl?" Pravda, měl by se umýt. Vstal bez odpovědi od stolu a namířil si to do koupelny. Svlékl si svetr a jako první se podíval na své zápěstí, kde se vytvořil strup. Nehtem po něm chvíli přecházel, dokud se částečně neroztrhl. Svlékl si i zbytek oblečení, hodil ho do prádla a zvedl hlavu. S prázdným výrazem na sebe hleděl do zrcadla. Tak moc nesnáším tenhle obličej. Kéžbych se na něj už nemusel dívat. Voda ve vaně už pomalu přetékala, jen tak tak si toho všiml. Vlezl si do vany a opřel si hlavu o kraj. Ležel nehybně až dokud voda nebyla vlažná. Svezl se tělem po vaně, potopil se. Správně. Utop se. Umři konečně.

~

Ve škole byl pouze jednou po dlouhé době a už se opět schovával třetím dnem ve svém pokoji. Jedině tady se cítil bezpečně. Ale zároveň ho i jeho pokoj nutil k sebevraždě. Každá myšlenka jím projela jako ostrý nůž. Žaludek se už ani neobtěžoval kručet, protože si byl vědom, že stejně nic nedostane a marně by se pokoušel. Spánek nepřipadal v úvahu. I když si lehl a zavřel oči, jeho vlastní myšlení ho nenechalo spát. Neměl chuť žít. Už mu nedělaly radost maličkosti jako dříve, už neměl důvod žít jako předtím. Nenáviděl to, jak vypadá. To jak ubohý dokáže být. Hnusilo se mu, jak se vyhýbá ostatním a nečelí světu, vyčítal si to každou sekundou. Ale zdálo se mu to takhle lepší. Nemůže normálně fungovat a jak by se setkával s lidmi, když se nedokáže usmát? Nenáviděl naprosto vše od A do Z a hlavně sebe. Jak se sebou dokáže žít?

Tři dny bez spánku s ním opravdu mávaly. Možná se mu konečně dostane spánku, ale ne proto, že by se o to snažil. Každou chvíli odpadne vyčepáním a jeho tělo si samo určí, že bude spát. Vypne se jako naprogramovaný robot. Zrak se mu křížil a chodil omámeně. Vracel se domů z noční procházky a už byl skoro u svého domu. Myslel si, že procházka na čerstvém vzduchu mu pomůže. "Jimin." Ozvalo se jeho jméno a on se za ním otočil. "Nezvedáš telefon? Zkoušel jsem ti volat asi desetkrát." Hoseok vypadal trochu rozrušeně. "Asi ho mám vybitý... promiň, nekontroloval jsem ho." Jimin si zápěstím protřel oči a otočil se zpátky k zámku dveří, aby ho odemkl. "Hej, Jimine. Dělám si o tebe starosti, jsi v pořádku?" Tahle otázka ho potěšila. Někdo se o něj doopravdy zajímal... "Neměl jsi být dneska na té párty?" Odstoupil od dveří, aby Hoseok mohl projít. Odbočil od tématu, protože ho opět přepadl strach. "Jo, měl. Ale bez tebe to tam nebylo ono." Zazubil se na něj Hoseok. Vždycky obdivoval jeho pozitivní pohled na svět. Jak je možné, že vše zvládá.

Jimin zavřel dveře a sehl se ke tkaničkám od bot, hodlal je rozvázat, ale tělo už toho mělo dost. Hodil sebou na zem. Hoseok pohotově zareagoval a podepřel ho. "Jak jsi na tom? Potřebuješ si sednout?" Ptal se hned starostlivě a dal si jeho ruku kolem ramen. Pokračoval s ním do jeho pokoje. Sice tu dlouho nebyl, ale dříve sem chodil tak často, že si dokonale pamatoval všechny místnosti i po tmě a s prstem v nosu. Posadil Jimina na postel a prohlédl si ho. "Kámo, vypadáš fakt hrozně. Co se s tebou děje. Jedeš v drogách?" Jimin se jen uchechtl, protože kdyby jel v drogách, možná by ho zbavily deprese. A nebo naopak zhoršily. "Nejedu v ničem... tři dny jsem nespal." Vydechl. První pravda, první krok. Když si sundaval kapucu z hlavy, Hoseok si nedokázal nevšimnout obrovského červeného strupu na jeho zápěstí v podobě čáry. Okamžitě mu ruku chytil a zatřásl s ní. "Co je tohle?" Jimin zpanikařil. "Já... To je od... kočka to..." Netušil absolutně, co by měl říct. "Nelži a nesnaž se mě oblbnout ty idiote." Pohádku o kočce s obřím drápem by mu asi jen tak nesežral nikdo.

"Chtěl jsem se zabít..." Vypadlo najednou z Jimina s očima zabodnutýma v zemi a s prázdným výrazem ve tváři. Jeho oči se rychle zaplňovaly slzami. Udělal to. Přiznal se ke svému hříchu. Hoseok zůstal pár chvil ticho, aby tuto informaci vůbec zpracoval. Poté si před něj klekl a poplácal ho po stehnech. "Co sis myslel? Proč bys něco takového dělal... nevíš, že bys tak spoustě lidem ublížil? To ne. Tohle takhle nenechám. Seženeme ti doktora." Jimin si utřel slzy a i když nechtěl nikdy k psychologovi chodit, protože si myslel, že je to naprosto zbytečné a ostudné, tentokrát ustoupil. Mlčky přikývl. Několik měsíců s depresí bojoval sám a nikam to nevedlo. Akorát se v tom utápěl čím dál tím více. A teď když se Hoseokovi svěřil... cítí se o dost lehčí. Všechen ten strach, že by se k němu obrátil zády, zmizel, protože byl právě před ním a dělal pravý opak. Nevěděl, jak dlouho ještě potrvá se ze svých zamotaných myšlenek dostat, ale začínal věřit. Věřil, že se z toho jednou dostane a dokáže být zase šťastný.

"Jsme v tom společně." Jimin zvedl hlavu jen, co tato slova dolehla k jeho uším a na tváři se mu vykouzlil úsměv.


← Předchozí | Co je tahle sbírka zač? | Další
 


Komentáře

1 Kim Lula | Web | 13. září 2017 v 12:04 | Reagovat

Docela dost jsem se obávala, co z toho vyleze, jelikož jakmile přijde na duševní poruchy, tak o nich píše někdo, kdo si myslí, že ví naprosto přesně... chápeš. To je většinou na skok z okna.

Ale toto vůbec není špatné (prominu-li fakt, že je to _depresivní_ [jak nečekané...] a že moje malé Jimini se trápí)

Nejhorší na tom je, že v tom je tolik pravdy, až mě to děsí - nemyslím jen ohledně deprese jako takové, ale i ohledně Jimina a představa, že se to malé nenávidí (a všichni víme, že nenávidí - a není tam jediný, že kluci...) mě fakt bolí.

Je to vážně dobře napsané, děkuju za povídku. Budu čekat na další :)

2 Mentalyil | Ellin~ | Web | 18. září 2017 v 2:30 | Reagovat

[1]:
Popravdě jsem se toho taky bála. I když o tom něco vím, přece jen přiznávám, že ne úplně všechno dopodrobna.
Nejvíce si asi budu nastudovat třetí část, což by měla být Vho schizofrenie.

Já upřímně doufám, že se Jiminův stav o něco zlepšil a už si nepřipadá tak ošklivý. Ačkoliv člověku může každý den někdo říkat, že to není pravda, on to stejně nepřijme, pokud to má v hlavě a plně tomu věří. >///<

Ahww to mě těší, opravdu! Děkuju moc, vážím si toho. ♥

3 Leny | Web | 21. září 2017 v 16:30 | Reagovat

Tak myslím, že s depresí máme zkušenost všichni, ať už byla malá, nebo větší :D

Každopádně máš u mě VELKÉ + za nápad na sériovku, protože je to fakt super a originální.
Taky se mi líbí jak jsi to napsala samozřejmě, ale to ti říkám pokaždé, takže tak.

Mám chuť tě zničit za to, že jsi mi tak potrápila Jimina qwq He's my bias, whyyyy.

Anyway... nemůžu se dočkat, až přidáš další, má to potenciál. Fighting ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama